Večer v Madridu
V Madridu jsem byl na veletrhu World ATM Congress. Na prohlídku města mi bohužel zůstal jen jeden večer. Co se tedy dá podniknout za tak krátkou dobu v hlavním a největším městě Španělska?
Nejsem městský člověk, takže jsem hned zamířil do Parque de El Retiro. Sotva deset minut svižné chůze z centra je jeden z největších a nejkrásnějších madridských parků. El Retiro není jen více než 15.000 stromů, ale také řada zajímavých staveb a několik jezer.
Park El Retiro
Pomník Alfonse XII. na břehu Velkého jezera (Monumento a Alfonso XII, Estanque grande del Retiro)
Křišťálový palác (Palacio de Cristal)
Bohužel, začátkem března ještě ani v Madridu neúřaduje jaro. Většina stromů je holá, jemně mží a v podvečer celý park působí šedě a smutně. Zatoužil jsem po zářivých barvách a v úvahu připadalo jen koupit si pastelky, nebo vyrazit do blízké galerie umění.
Museo Nacional del Prado je muzeum a galerie nabízející jednu z nejlepších a nejdůležitějších sbírek obrazů a soch od dvanáctého do devatenáctého století. Mezi šestou a osmou hodinou je navíc vstup zdarma. A to je něco pro nás, skrblivé Čechy.
Museo Nacional del Prado, boční vchod
Úderem šesté hodiny večerní se od vchodu rozvine dlouhatánský had, skoro požírající vlastní ocas. Fronta vypadá na první pohled děsivě, ale postupuje překvapivě rychle a za deset minut jsem uvnitř.
Museum Prado pro mě představuje jednoznačný vrchol letošní návštěvy Madridu. Tisíce maleb a soch, některé doslova dech beroucí. Zahrada nadpozemských rozkoší, Nahá i Oblečená Maja (no jo, samé nahotinky, ale tohle je umění), ale i obrazy s tématikou smrti a umírání, které nedávno zasáhlo naši rodinu a snad proto na mě tolik zapůsobily. Vidět tato slavná díla v plné velikosti, olej na plátně, je něco úplně jiného, než prohlížet malé reprodukce.
Za dvě hodiny není možné Museum Prado ani projít, natož pořádně prohlédnout. Celý prostor je překvapivě členitý, vyplatí se mít připravenou mapku a zaměřit se jen na vybrané konkrétní obrazy a sochy.
Venku se mezitím setmělo. Cestou do Musea Prado jsem míjel malou skupinku žen s vlajkami a transparenty. Mezitím ovšem situace jaksepatří zhoustla.
Když jsem byl na podzim v Bruselu, připletl jsem se k demonstraci za nezávislost Katalánska. V Madridu jsou to pro změnu feministky. Nejspíš už figuruji v nějaké policejní databázi jako nebezpečný radikál.
Protestovalo se prý proti nerovným platům a násilí na ženách. Je to možné, moje španělština není natolik dobrá, abych vykřikovaným heslům rozuměl. Každopádně zněly velmi bojovně.
Prodral jsem se průvodem a zamířil na La Plaza Mayor, madridské centrální náměstí. Kdysi se tu konaly býčí zápasy i popravy, v současnosti jde o jedno z hlavních turistických center města.
Hlavní náměstí (La Plaza Mayor)
Tentokrát to ale žilo někde jinde. Na La Plaza Mayor svítilo několik drahých restaurací a jakýsi Maur tu prodával plastové cetky. Jinak bylo náměstí pusté. Zato z dálky bylo slyšet hromadný zpěv i dunění bubnů. To nebylo velkolepé finále Les Misérables, to se jen demonstrace přesunula na Gran Vía.
Po Gran Vía, tepně města Madridu, postavené po vzoru newyorských tříd, plné divadel a luxusních obchodů (jeden by tu ale pošel hlady) pomalu postupoval desetitisícový průvod žen. A musím přiznat, že celé shromáždění bylo docela působivé.
Průvod po Calle de Alcalá a Gran Vía
Chvilku jsem ještě okouněl a pak se vzdálil z centra a zašel do na dobrou pozdní večeři. Madrid je moc pěkné město s fungující infrastrukturou a přátelskými lidmi. Žije i po setmění, po ulicích korzují davy lidí, hřiště zvoní dětským smíchem a na chodníku potkáváte maminky s kočárky. Byl jsem v Madridu podruhé a klidně bych se ještě jednou vrátil.