S karavanem v Českosaském Švýcarsku
Do Českosaského Švýcarska jsme se s dětmi chystali už předloni na podzim. Jenomže na první plánovaný prodloužený víkend hlásili vytrvalý déšť a těsně před druhým víkendem se zase náš pes otrávil jedovatou houbou. Dvakrát po sobě jsme tak museli rušit rezervaci ubytování v místním penzionu.
S vlastním karavanem jsme naštěstí zcela nezávislí a výlety můžeme plánovat třeba den před odjezdem. A dokonce i Phil snad konečně pochopil, že jedovaté houby mu nesvědčí. Takže výpravě do skal v Českosaském Švýcarsku nic nebránilo.
Autokemp Česká Brána
Zázemí jsme našli v kempu Česká Brána ve Staré Olešce. Prostorný a rovinatý kemp leží na hezkém místě v blízkosti Olešského rybníka. V kempu trochu vázne údržba – místní údržbář, uklízečka a pokojská v jedné osobě, řeší většinu nahlášených závad metodou vydržení. Prostě vydrží, dokud závada sama nezmizí, nebo stěžovatelé neodjedou. Sám tuhle metodu používám na domácí práce a nutno přiznat, že funguje velmi dobře.
Kemp je trochu stanou od samotného Národního parku a na výchozí body nejoblíbenějších turistických tras je nutno dojet autem. Přesto je Česká Brána vynikající volba, stačí se podívat na miniaturní karavanovou loučku v kempu Mezní Louka – v samotném srdci Českého Švýcarska – kde se na sebe karavany mačkají jako na parkovišti před Globusem.
Pravčická brána, Gabrielina stezka, Rysí stezka
Pro každého návštěvníka Českosaského Švýcarska je povinností vylézt k Pravčické bráně. Bohužel skutečně pro každého a podle toho to tam také vypadá. I ve všední den posledního prázdninového týdne se z parkoviště ve Hřensku se až nahoru táhl dlouhý had výletníků. Takže pokud nutně musíte vidět Pravčickou bránu, zkuste to brzy ráno, za deště, ideálně prvního ledna.
Vstupné do výletního zámečku Sokolí hnízdo stojí 75,- Kč. Bez váhání zaplatit, protože jinak se na přilehlé vyhlídky na Pravčickou bránu nelze dostat. A i když je na vyhlídkách trochu strkanice, stojí za to.
Z Pravčické brány jsme pokračovali promenádní Gabrielinou stezkou k Mezní Louce. Romantická Gabrielina stezka vede úpatím Křídelních stěn a nebýt přemíry dalších turistů, byla by to pěkná procházka.
Před Mezní Loukou jsme si ještě obešli zážitkovou Rysí stezku. Děti si asi kilometrový okruh s řadou interaktivních zastávek užily. Část stezky bohužel vede po naprosté planině vzniklé po rozsáhlém polomu. Jehličnaté lesy v Českém Švýcarsku skoro kompletně sežral kůrovec. Mrtvé stromy asi nebývá než odtěžit nebo nechat spadnout. Rozsah kalamity je obrovský.
Z Mezní Louky jsme se do Hřenska vrátili autobusem. Se všemi odbočkami na vyhlídky jsme ušli asi 13,5 km.
Skalní most Bastei
Zatímco v Českém Švýcarsku máme Pravčickou bránu, v Saském Švýcarsku mají skalní most Bastei. Ikonická stavba z kamene stojí mezi pískovcovými věžemi a překlenuje propast Kuní jáma (Mardertelle). Žádnou kdovíjak romantickou minulost ale Bastei nemá, byl postaven až v devatenáctém století jako atrakce pro turisty.
Výchozím místem na most Bastei je lázeňské městečko Kurort Rathen, jehož malebnost dává zapomenout, že jsme v bývalé NDR. Příjezd a placené parkoviště je na druhé straně Labe a dopravu přes řeku zajišťuje přívoz.
Z Kurort Rathen jsme došli k malému jezeru Amselsee. Zážitku chtiví turisté si tu houfně půjčují šlapací loďky. Raději bych ale šlápl na hřebík, než tu šaškovat na šlapadle.
Ještě před samotným Amselsee jsme se nechali zlákat vstupem na placenou promenádní cestu. Očekával jsem ikonický výhled na blízký most Bastei, ale cesta vede jen k místnímu venkovnímu divadlu. Zašli jsme si i k vodopádu Amselfall. Říčka Grünbach byla ale téměř vyschlá a vstup k vodopádu uzavřen.
Od vodopádu Amselfall jsme se ke skalnímu mostu přiblížili romantickou cestou skrz úzké skalní průrvy. Určitě jeden z nejhezčích úseků celé trasy. A pak už nás konečně čekal Bastei. Krev, žáby, štěnice, mouchy, mor, vředy, krupobití, kobylky, tma a pobití novorozených. Ani deset egyptských ran dostatečně nevyjadřuje, jaká pohroma nás čekala u vstupu na Bastei. Parkoviště, široká asfaltka, stánky, restaurace a davy lidí. A na mostě i přilehlých vyhlídkách tlačenice. Trochu jsem to čekal, ale takhle špatné ne.
Most je samozřejmě krásný, ale moc jsme se nezdrželi. Na dohled od mostu je skalní hrad Felsenburg Neurathen a tam jsme si spravili chuť. Za symbolické vstupné je možné projít se po řadě ocelových můstků a představovat si, jak se tu před lety žilo na dřevěném skalním hradu. A ač je Felsenburg Neurathen hned vedle mostu Bastei, je tam překvapivý klid.
Pak už jsme seběhli dolů do Kurort Rathen a přes přívoz se vrátili k autu. Se zacházkami na všechny vyhlídky jsme ušli asi 11 pohodových kilometrů.
Loupežnický skalní hrad Saunštejn a soutěsky Kamenice
Na loupežnický skalní hrad Saunštejn jsme se vydali z parkoviště v Mezní Louce. Balzám na moji duši, po davech lidí na Pravčické bráně i skalním mostu Bastei konečně klid. S výjimkou krátké zacházky na Malou Pravčickou bránu jsme cestou nepotkali skoro nikoho. A je to moc hezká trasa.
Na samotný Saunštejn se vystupuje po příkrých žebřících skalními průrvami. Není to nijak nebezpečné a současně je to docela atraktivní. Skalní hrad zpustl už v polovině patnáctého století a od té doby byl útočištěm jen loupežnických band, zběhů a dobrodruhů. Což samo o sobě zní velmi romanticky. Část ocelových můstků na náhorní plošině je uzavřená, ale i tak hrad rozhodně stojí za návštěvu.
Poté jsme zamířili k věhlasným soutěskám Kamenice – k Divoké a Edmundově. Kdysi prý bývala splavná ještě jedna soutěska, nejdelší z nich, Ferdinandova. Poslední čluny s převozníky se tu ale plavily před druhou světovou válkou a pak už nebyl provoz nikdy obnoven.
Do soutěsek jsem se hodně těšil. Nakonec mě ale spíš zklamaly. Jakkoli je samotné údolí říčky Kamenice samozřejmě pěkné, čekal jsem víc. Převozníci se snaží být vtipní, ale nic moc zajímavého neřeknou. A k tomu samozřejmě nekonečné zástupy lidí. Kdo se rád nechává vozit na člunu, doporučuji plavbu po ponorné říčce Punkvě, spojenou s prohlídkou Punkevních jeskyní a propasti Macocha.
Ze soutěsek Kamenice jsme se vynořili v Hřensku a odtud se autobusem vrátili na Mezní Louku. Celkem jsme ušli něco přes 18,5 km.
Během krátkého pobytu v Českosaském Švýcarsku jsme nestihli Jetřichovické vyhlídky, Dolský mlýn či Kyjovské údolí se skalní stezkou. Takže určitě máme důvod se ještě vrátit. Příště ale budeme vybírat především méně známá místa.