Na běžkách na Černou horu

Když v sobotu kolem půl desáté přijíždím do Jánek, centrální parkoviště pod kabinkovou lanovkou je plné a kolona přijíždějících aut je směřována nahoru na Hoffmanky. Nízké šedé mraky žádné zázračné počasí neslibují. Na Hoffmankách zbývá posledních zhruba 20 míst, přijet o čtvrt hodiny později, nebo za hezčího počasí, tak nevím. Podél silnic je metr sněhu, místo k zaparkování by se hledalo špatně.

Pod lanovkou nasazuji běžky a vyrážím na velký okruh kolem Černé hory. Zanedlouho se jeden z těžkých mraků protrhne a začíná chumelit. Po celý den se pak střídá chumelení s hustou mlhou, nic mezi tím.

Na nástupovce na Krkonošskou magistrálu už maká dlouhá řada dalších běžkařů. Akutně si potřebuji odskočit, ale nemám ani okamžik soukromí. Při prvním kroku mimo upravenou cestu bych zapadl po pas do sněhu. Pak už to nejde odkládat, na vteřinu není nikdo v dohledu, tak se zastavuji přímo ve stopě … aby se kolem mě v inkriminovanou chvilku prohnal lyžařský výcvik Vyšší dívčí školy. Nejezdi o víkendu do Krkonoš, nejezdi o víkendu do Krkonoš, nejezdi o víkendu do Krkonoš, nebo se z toho zblázníš! Ale je to marný, je to marný… Je to marný.

Cesta stále mírně stoupá, kolem Zrcadlovek, na magistrálu, po magistrále nad Kolínské boudy a přes Václavák stále vzhůru. Kumulované převýšení přes 850 m. Podezřívám některou ze svých praprababiček z romantické aférky s loveckým psem. Sotva před sebou někoho zahlédnu, vyrazím jako ohař. Když toho nebožáka s jazykem na vestě doběhnu, vyděšeně mi uhne ze stopy a abych neztratil tvář, musím ujet. A sotva zmizím za zatáčkou, mezi mžitky před očima před sebou vidím dalšího. Nahoře se mi tak klepou nohy, že nemám sílu při sjezdech brzdit.

Krkonošská magistrála

Kus nad Václavákem (nejprudší trhák celé trasy) si ještě udělám malou zajížďku. Protože jsem kluk z Pardubic, sjedu dolů na Pardubické boudy. Tam mi číšník se sadistickým úsměvem oznamuje, že na jídlo se čeká minimálně hodinu. Nejezdi o víkendu do Krkonoš, nejezdi o víkendu do Krkonoš,… No tak nic, zmrzlá houska z batohu je taky dobrá.

Vracím se nahoru na vrchol, kde si ještě udělám povinnou zajížďku přímo k vysílači, i když v mlze stejně není vidět.

Vysílač Černá hora, počasí opravdu nevyšlo

A pak už je na řadě sjezd dolů. Nejprve po rozježděné sáňkařské cestě plné hlubokých děr a boulí, což je zážitek srovnatelný snad jen s pokusem o společenský tanec na čerstvě zoraném poli, ale pak už přichází perfektní mírné dlouhé klesání skoro až k Hoffmankám.

Chvilkami ještě chumelí, při sjezdech sníh lítá do očí a moc toho nevidím. Snažím se koukat dozadu, ale nepomáhá to.

Cesta mnohokrát křižuje červené a černé sjezdovky. Pokud zrovna nechumelí, tak je hustá mlha. Viditelnost maximálně pár desítek metrů. Při přechodech přes sjezdovky si připadám jak králík přebíhající přes dálnici. Jen čekám, kdo se na mě vyřítí z mlhy a doveze dolů na lanovku.

Krkonošská magistrála

K parkovišti se vracím se setměním. Už zbývá jen najít, pod kterou z čerstvých hromad sněhu se ukrývá auto.

Velký okruh kolem Černé hory je moc hezká trasa (až na krátký sáňkařský úsek) s velkým převýšením, ale minimem nepříjemných trháků. Se zajížďkou na Pardubické boudy a vysílač na vrcholu má asi 22 km.

Měl jsem štěstí na perfektní čerstvý sníh a smůlu na počasí. Největším překvapením pro mě ale bylo množství lidí na skialpech. Žádné divoké sjezdy v hlubokém prašanu skalnatých alpských svahů, ale obyčejná běžkařská turistika, s pohodlným stoupáním a bezpečným sjezdem. Možná by to stálo za vyzkoušení.