Nové letiště v Istanbulu

Minulý týden jsem letěl z Prahy do Káhiry a při pětihodinovém čekání na přípoj v Istanbulu jsem měl spousty času na prohlídku tamního nového letištního terminálu. Jasně, trčet pět hodin na letišti je většinou zážitek srovnatelný snad jen s návštěvou proktologické ambulance, ale v bývalém Cařihradu to nakonec nebylo tak zlé.

Nové letiště v Istanbulu bylo s velkou pompou spuštěno do provozu v dubnu 2019. Současná kapacita je 90 milionů cestujících za rok a do deseti let má být navýšena na 200 milionů cestujících. Pokud se bude Turkům dařit alespoň z poloviny tak dobře jak plánují, stane se Istanbul Airport největším letištěm světa.

Opozice a některá média poukazují na to, že během stavby letiště zahynuly na čtyři stovky dělníků. Oficiální média podporující Tureckého prezidenta Erdogana jsou v uvádění počtu mrtvých zdrženlivější. Každopádně se pracovalo v otřesných podmínkách a pod velkým tlakem na dodržení termínů. Viděl jsem pár staveb v rozvojových zemích a jejich bezpečnostní standardy a obecná neúcta k lidskému životu jsou opravdu skličující.

Půdorysem nové Istanbulské letiště připomíná hendikepovanou chobotnici. Z obrovského centrálního terminálu vyrůstají chapadla s východy k letadlům. Koncept jednoho terminálu je mi mnohem sympatičtější, než několik terminálů s vlakovým spojením, jako je tomu např. v “konkurenční” Dubaji.

Obrovský hlavní terminál je na první pohled krásný, má zajímavě tvarovaný strop a ve dne se v něm mísí denní a umělé světlo. Z prosklených stěn terminálu i jednotlivých chapadel lze pozorovat cvrkot na letištní dráze. A je na co koukat.

Druhý pohled přináší určité zklamání. Tým těch nejlepších architektů a stavebních inženýrů, operujících s rozpočtem osm set deset miliard korun (arabskými číslicemi  810 000 000 000,- Kč), postavil … další obchoďák. Ano, hlavní terminál je jen obrovská nákupní galerie, bez špetky čehokoli originálního.

Letiště je ve všech koutech v podstatě stejné. Ve všech duty free obchodech mají to samé – cukrovinky, cetky, elektroniku, parfémy, šperky a luxusní oblečení. Všude po světě je to totéž a stejná otrava. Navíc chybí zeleň, zelené jsou snad jen turecké korále v obchodech. Na toaletách není pitná voda a fontánky tu nejsou. Malá plastová lahev vody se v automatu prodává za 6 €.

Na letišti je dostupná WiFi nabízející jednu hodinu internetu zdarma. S povinnou registrací ale nemá smysl se ani obtěžovat, připojení je tak pomalé, že než odešlete mail, stihnete vycvičit a poslat poštovního holuba. Než se trápit s čekáním na připojení, je lepší si zasportovat.

Dojít z jednoho východu přes obrovský hlavní terminál k jinému východu je totiž regulérní turistika. Měl bych tip pro asijské aerolinky, které se snaží cestující rozmazlovat nejrůznějšími malými dárky. Vedle špuntů do uší a zubních kartáčků by lidé mohli po přistání v Istanbulu vyfasovat turistické boty. Cestující v první třídě a držitelé zlatých a platinových věrnostních karet by dostali kvalitní lehké běžecké boty. Při půlhodinovém běhu přes letiště na přípoj by je ocenili.

Nové letiště v Istanbulu je přehledné a pohodlné. K dispozici je dostatek míst k sezení i klidnějších zákoutí, kam je možné se zašít a zkusit alespoň pár hodin spát. Osobně ale postrádám nějaký výrazný a originální prvek.