Zimní výstup na Sněžku

Původní plán zimního výstupu na Sněžku byl úplně jiný. Měl jsem v úmyslu vzít nahoru Katku, vystoupat tam za krásného počasí, pokochat se výhledem na zasněžené Krkonoše a následně nadšenou Katku přesvědčit ke společnému zimnímu výstupu na Téryho chatu ve Vysokých Tatrách.

Jenomže všechno bylo jinak. Katka se nemohla uvolnit z práce, takže jsem nahoru šel sám. Na vrcholu bylo opravdu hnusně, silný vítr, bílá tma a viditelnost sotva od tyče k tyči. A na zimní výstup na Téryho chatu můžu pro letošní sezónu zapomenout.

Ale jinak to byl celkem příjemný výlet. Přes noc napadlo asi 20 cm nového sněhu a po letní cestě z Pece pod Sněžkou na Růžohorky přede mnou prošel jeden člověk. Tímto tedy děkuji neznámému dobrodinci za prošlápnutí stopy. Pokud se přihlásí, má u mě pozvánku na tatranský čaj. Pod čerstvým sněhem byl led a na relativně prudkém svahu Růžového dolu jsem několikrát zalitoval, že nemám nesmeky. S rostoucí výškou přibývalo sněhu a k Horské boudě Růžohorky jsem se prošlapával asi třiceti centimetry.

Z Růžohorek na Sněžku už to byla rozdupaná dálnice. Samotný masiv Sněžky byl zahalen v mracích. Pár desítek metrů pod vrcholem se sice na několik okamžiků vyjasnilo, ale než jsem se přes ledové plotny vyškrábal nahoru, zase se zatáhlo. Nahoře nebylo hezky. Asi 20 minut jsem se schovával v závětří opuštěné Polské boudy a čekal, jestli se to vybere. Nevybralo.

Vzhledem k pokročilé hodině i vlastní lenosti jsem vzdal původní záměr na okruh přes Luční boudu, Výrovku a Richterovy boudy a vrátil se zpět do Pece stejnou cestou. Na vyfoukaných ledových plotnách to dost klouzalo, na příští zimní horský výlet rozhodně pořídím nesmeky.

Sotva jsem sestoupil do Růžovohorského sedla, na vrcholu se krátce vyčasilo. Na okamžik jsem zauvažoval, že bych se nahoru vrátil. Ne, kecám, ani mě to nenapadlo, další rok nechci tenhle kopec vidět.

Na Sněžku jsem vyrazil jednou z nejkratších cest, z Pece pod Sněžkou přes Růžohorky. Šest a půl kilometru s převýšením 800 m mi v čerstvém sněhu zabralo přes dvě a půl hodiny. Dolů to šlo o něco rychleji. Byl to krátký výlet, ale v hlubokém sněhu a na ledových plotnách mi dal docela zabrat. Snad i proto, že naposledy jsem po kopcích běhal někdy na jaře. Jen mě mrzí, že Katka tentokrát nemohla jet. Snad příště.